Články původní

O tom, co je nadání a kdo je nadaný nepanuje naprostá shoda ani mezi lidmi, kteří se těmito tématy zabývají celý život. I v obvyklém vnímání těchto pojmů se můžeme setkat s přístupy od talentu coby projevené naprosté výjimečnosti až po názor, že každý má nějaký talent a záleží na jeho rozvoji. V této rubrice přinášíme pohled redakce a spolupracujících odborníků na tuto problematiku. Zároveň vyzýváme čtenářskou obec k zapojení do diskuze  zasláním vlastního textu či názoru.

Dále v této rubrice uvádíme rozhovory se zajímavými osobnostmi, které se zabývají nadáním a nadanými, nebo s nimi prakticky pracují, případně s takovými žáky a mladými lidmi, jež bychom za nadané mohli označit. Dále články představující zajímavé iniciativy a instituce se vztahem k nadání a nadaným.

« Zpět

Nadání a myšlení v souvislostech

Jana Škrabánková vystudovala učitelství fyziky a chemie na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity v Ostravě. Poté tamtéž získala doktorát z didaktiky fyziky. Učí na Gymnáziu Mikuláše Koperníka v Bílovci, ale její hlavní úvazek je na Ostravské univerzitě, kde působí jako akademický pracovník. Paní docentka má zkušenosti také z  působení na Masarykově univerzitě v Brně, kde téměř 10 let vyučovala předměty pedagogického zaměření. Z pedagogiky má hodnost Ph.D. a je v ní také habilitována. Jejím velkým zájmem je práce s nadanými žáky, zejména s přírodovědně nadanými studenty.

Vážená paní docentko, vy jste se nedávno vrátila z mezinárodní konference ve Spojených státech amerických, která se zabývala problematikou nadaných dětí. Kdo ji pořádal, kde a kdy se konala?

Tuto akci pořádala světová organizace se zkratkou WCGTC (World Council for Gifted and Talented Children) jako svou 20. bienální konferenci, tentokrát v Louisville ve státě Kentucky.

Pokud vím, chtěla být tato konference arénou inovativních vzdělávacích postupů,
práce s nadanými v novém světě. Také se chtěla podělit o své obavy. O jaké především? Je zcela zřejmé, že starší způsoby a přístupy práce již jsou zcela nedostatečné, že ano?

Odborníci z celého světa se opakovaně setkávají na konferencích, kde si sdělují své názory, zkušenosti, ale zejména výsledky nejnovějších výzkumů z oblasti práce s nadanými jedinci. Ekonomicky silné země dávno pochopily, že jim podpora a péče o nadané od útlého dětství přinese v budoucnosti prospěch. Obavy, o kterých se zmiňujete, spočívají ze strany odborné veřejnosti v touze poskytnout nadaným dětem adekvátní vzdělávací strategie, přístupy a metody edukace tak, aby nebylo jejich nadání zmařeno, aby se kreativně a plně rozvíjelo. Je velice inspirující, když vidíte snahu skvělých odborníků ze světových vědeckých institucí, zabývajících se pouze problematikou nadání a nadaných, o jejich společenskou inkluzi. Bohužel, naše země patří mezi ty, které mají v práci s nadanými mnoho rezerv. Nejde ani tak o nedostatečnost starších vzdělávacích přístupů k práci s nadanými, jako o podporu práce učitelů, kteří by byli motivovaní a také patřičně ohodnocení.

Když jste o této významné akci referovala na konferenci Společnosti pro talent a nadání nazvané „Myšlení v souvislostech" konané před nedávnem v Praze, zaujal mne referát Josepha  S. Renzulliho z Národního výzkumného centra pro nadané a talentované, USA. Zabývá se totiž tzv. „sociálním kapitálem" a říká:Lidé s vysokým potenciálem se často objevují ve vedoucích pozicích a mohou politicky rozhodovat ve všech oblastech života."

Jenže, u nás tomu třeba po listopadu 1989 tak v řadě případů nebylo. Mnoho lidí, kteří se chlubili svým vysokým IQ, někteří z nich i členstvím v mezinárodní organizaci Menza nepřispívali k vytváření většího sociálního kapitálu, ale obhajovali myšlenku krátkozrakého liberalizmu, která se dá shrnout slovy: „Každý sám pro sebe". Co o takovém použití mimořádné inteligence soudíte?

Můj názor na tuto otázku lze pravděpodobně s úspěchem předpokládat. Myšlenku krátkozrakého liberalizmu z hlediska dlouhodobé společenské perspektivy nepřijímám – otázkou také zůstává, zda jedinci, deklarující své vysoké IQ, vědí, o čem hovoří. Domnívám se však, že by se jedinci s „vysokým IQ" (jehož hodnota sama o sobě vypovídá jen málo
o skutečné osobnosti nadaného) měli samozřejmě podílet na vytváření ekonomického
a sociálního rozvoje své země. Měli by podporovat demokratické smýšlení a být určitým vzorem populaci, kterou můžeme vzhledem k nadaným označit jako standardní. Problém je však v tom, že současné přístupy ke vzdělávání nadaných nejsou systémově ošetřeny, také pozdější společenské ocenění jejich přínosu pro vědu a výzkum není mnoho vidět. Proto nelze očekávat, že by se skupiny nadaných jedinců altruisticky ujímaly moci a pracovaly pro společnost. Je nejprve potřeba poznat a pochopit potřeby nadaných, vyjít jim vstříc a pomoci jim najít místo ve společnosti, která je k nim přátelská. Potom může tato společnost očekávat, že se jí vynaložená péče vrátí. 

Když zde byl asi před dvěma lety na konferenci o neformálním vzdělávání jeden význačný skautský činovník a vychovatel trpce si stěžoval: „Teprve, když vypukly v Anglii bouře mládeže, mladí lidé ve městech zapalovali auta a podobně, tak jsme pochopili, že jsme v posledních desetiletích zanedbali výchovu charakteru na úkor rozvoje speciálních vědomostí (přibližná citace). Ještě konference ani neskončila a už se někteří naši pedagogové ptali. A co že je to vlastně ten charakter? Co vy na to?

Zamysleme se nad tím, zda je možno vychovat charakter – ve smyslu zanedbání výchovy charakteru, jak je uvedeno v otázce. Prof. Rudolf Kohoutek z Masarykovy univerzity v Brně uvádí: „Charakter považujeme za složku, součást, morální jádro psychiky a osobnosti, jehož podstatou je svědomí (internalizované morální řízení individuálního chování). Vlastnosti osobnosti se navenek projevují relativně stálým chováním k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, k hodnotám, k práci i k sobě samému…. Pojem charakter má v psychologii osobnosti širší význam než v běžné řeči. V lidovém pojetí se spojuje slovo charakter s kladnými morálními vlastnostmi člověka. Bezcharakterní je ten, kdo má špatné morální vlastnosti. Ryze psychologické pojetí je však širší (není tak výlučně spjato s etickým hodnocením)."

Vnější projevy vlastností osobnosti můžeme hodnotit například z pedagogického hlediska. Ale to se dostáváme k hodnocení, ne k výchově charakteru. Vzhledem k tomu, že ekvivalentem pojmu charakter je pojem povaha, není podle mého názoru možné posuzovat jeho výchovu ve vazbě na výchovu a vzdělávání v oblasti speciálních oborových vědomostí, dovedností, návyků apod. Pokud budeme hovořit o zanedbání výchovy čehokoli, nejprve bych se obracela do řad rodičů, kteří jsou prvními a zejména hlavními vychovateli. Pedagogové nemohou a ani není v jejich silách suplovat rodičovskou funkci.

Francis Fukuyama, autor myšlenky sociálního kapitálu, píše: „Podobně jako hmotný kapitál (půda, budovy, stroje) a lidský kapitál (znalosti a dovednosti, které tak řečeno nosíme v hlavě), i sociální kapitál plodí bohatství, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí."

Co způsobuje, že někteří z těchto lidí používají své nadání pro utváření světa jako lepšího místa pro život?" ptá se Joseph S. Renzulli. Já bych ale rád znal spíše na Váš pohled na věc. Co o tom na základě své dlouholeté zkušenosti soudíte Vy?

Odpovědět na takovou otázku je velice těžké. Na utváření a využívání „prospolečenské" práce nadaných, která by byla globálně prospěšná, se podílí mnoho vlivů. Nadaný jedinec je obvykle nesmírně složitá osobnost. Musí se tedy navzájem setkat například zdravé osobnostní rysy nadaného s jeho správnou výchovou v rodině, motivující a chápavé sociální okolí a také dlouhodobě pozitivní společenské klima. Svou významnou roli hraje také náhoda. Nadaný člověk musí na své cestě potkat „ty správné lidi". Na počátku stojí kromě rodiny zejména škola. Opět se dostáváme k práci učitelů a jejich pregraduální přípravě. V naší republice již v nabídce vysokoškolských kurzů existují předměty, které připravují budoucí učitele na přítomnost nadaných jedinců v jejich třídách.  

Sally M. Reis z University v Connecticutu v USA vystoupila s přednáškou, která navrhuje, co by mělo být nejdůležitějším cílem programů pro nadané a talentované. Je jím rozvoj zvídavosti, angažovanost, radostné učení, chování a kreativita. To by mělo být samozřejmé. Ale jak to vypadá, není, že ano?

Nemohu soudit. Znám osobně mnoho kvalitních učitelů a pracovníků z oblasti psychologické podpory nadaných, kteří dělají, co mohou. Dovolím si také položit několik otázek: „Myslíte si, že je snadné rozvíjet zvídavost, angažovanost, radostné učení, chování
a kreativitu?" „Kdo má plnit tento úkol?" „S jakými postupy, metodami, strategiemi má pracovat?" „Od koho se tato činnost očekává?" „Má být tím člověkem zase učitel?" Pak si položme další otázku: „Jaké podmínky (zejména společenské postavení) učitelům připravujeme?" Nestěžuji si, nementoruji, pouze konstatuji. Prosím každého čtenáře
o zamyšlení.

Paní Sally M. Reis upozorňuje na potřebu, aby pedagogové přijali kreativitu a inovace jako základní zaměření služeb a programů pro vzdělávání nadaných. Proč je, podle Vás tento cíl (jak říká Sally M. Reis) v rozporu s aktuálními trendy a cíli jak všeobecného vzdělávání, tak některých vzdělávacích programů pro nadané?

Nemyslím si, že by zde byl rozpor. Pedagogové, kteří s nadanými pravidelně pracují, kreativitu a inovace jako základní zaměření svých služeb a programů pro vzdělávání nadaných respektují a řídí se jimi. Tito pedagogové jsou vynikající odborníci a v naší republice již nějaké máme. Pedagogové, kteří s nadanými nepracují nebo pracovat nechtějí, výše uvedené parametry za svou pracovní normu nepřijmou.

Co Vám nejvíce vadí na současném přístupu k nadaným u nás, zvláště v poslední době? A také naopak. Co byste v naší zemi v této oblasti nejvíce ocenila?

Nejsem nespokojená. Také v našich podmínkách se kvalitní informace o nadaných dětech dostávají k rodičům i do škol. Na ministerské úrovni se o podchycení problematiky nadaných již několik let diskutuje. Některé vysoké školy nabízí kurzy pro práci s nadanými. Bohužel nesystematicky a pomalu. Mnohdy je dokonce těžké přesvědčit samotné rodiče, že jejich „zvláštní" dítě může být nadané a měli by ho nechat diagnostikovat a měli by si nechat odborně poradit. Někdy je těžké přesvědčit učitele, že ten „zvláštní" žák může být nadaný. Ale celkově se domnívám, že trend péče o nadané je v naší republice již nastaven a při velkém úsilí angažovaných odborníků a troše trpělivosti se nadaní lidé dočkají nejen správné péče, ale také ocenění jejich schopností a tolerance jejich specifik.  

 

                                                                          

                                                                           Vážená paní docentko, děkuji Vám za rozhovor

                                                                           Otázky kladl Miroslav Žák



Zatím nebyly vloženy žádné komentáře. Buďte první.